Černý teriér FCI kennel Kettfar
Menu Klub chovatelů Černých teriérů

Říkají mi Schnapi

Schnapi Říkají mi Schnapi, podle toulavého krokodýlka v písničce malého německého zpěváka. Narodila jsem se toulavé mamince a toulavému tatínkovi v letovisku v Řecku. Do ČR mě přivezly kamarádky, které tam byly na dovolené. Když slyšely osudy tamních psů, tak se jim toulavého štěňátka zželelo.

Maminku i sourozence mi otrávili na jaře když místní pánečci “uklízeli“ před turistickou sezónou. Nejdříve zmizela máma. Najednou nám nikdo nenosil jídlo a nikdo nás nezahříval. Musely jsme se vydat hledat jídlo samy. Na jaře to nebylo lehké. Turisté, kteří nás většinou krmí, ještě nepřijeli, tak jsme snědly vše na co jsme přišly.

Jednou přijelo auto z kterého roznesli voňavé dobroty. Sourozenci byly rychlejší než já a na mě nezbylo. Za několik dnů jsem byla sama. Jídlo bylo otrávené a moji bratříčci a setřičky zmizeli ze světa . Asi jen omylem jsem tomu unikla ještě s několika šťastlivci. Ty co neotrávili, pochytali a odvezli na ostrov. Pro zábavu psy lovili a stříleli. Pokud přežijeme zimu a neumřeme hlady bude se to příští jaro opakovat. A tak stále každý rok.

Schnapi Dlouho jsem ležela v pelíšku opuštěná a smutná. Bříško jsem měla prázdné. Nakonec mě hlad přemohl a vydala jsem se sama hledat jídlo. Začali přijíždět turisté a jídla bylo dost. Nikdo si semnou, ale nehrál. Záviděla jsem psům, kteří přijeli na dovolenou se svými pány. Chtěla jsem si s nimi hrát, ale pokaždé mě odehnali. Nejhorší byl malý pekinéz, který mě prohnal pokaždé když mě uviděl. Občas se mu podařilo mě zahnat do kouta dorážel na mě tak dlouho dokud nedoběhla jeho paní. Tak jsem se začala psů bát. Moc jsem toužila po pánovi, který by mě ochránil.

Občas se najde turista, který si odveze malé štěňátko domů. Ale odrostlé a velké nikdo nechce. Tak jsem se snažila, abych se všem líbila, aby si mě všimli. Běhala jsem za každou sukní a když si mě nevšímali, tak jsem za ni tahala dokud mi něco nedali, sem tam kus něčeho k snědku, sem tam kopanec. Jídla jsem měla dost, ale ne pohlazení.

Našla jsem si dům, kde bydlelo 5 kamarádek. Ty mě krmily a snad jediné nezapomněly na vodu. Ale taky mě nepohladily. Jen ta nejmenší mě tajně šimrala a povídala mi, že si na mě nechtějí zvyknout, protože by byly moc smutné až mě tu budou muset nechat.

Schnapi Několikrát jsem holčičku vzala lehce zuby za ruku (abych ji neublížila a nevylekala) a odvedla ji do svého domečku pod haldou dřev, kde jsem měla nakradené poklady jako lopatku na smetí,kabelku, několik bot, pracovní rukavice,kladivo,smeták.... Jenže holčička mi pokaždé za chvíli utekla a já byla zase sama.

Pak se něco změnilo. Kamarádky mě sice ještě moc nehladily, ale už na mě pěkně mluvily. Říkali, že se mi pokusí zajistit lepší psí život. Byla jsem z toho vykulená a nevěděla, co tím myslí. Holčička si se mnou hrála a prozradila mi, že pokud se všechno podaří, pojedu s nimi. Nemůže si mě nechat, protože má doma dva velké psy Černé teriéry a jedna z nich dokonce čeká štěňátka, ale nemusím mít strach, najde pro mě toho nejhodnějšího pánečka.

Majitelé cestovní kanceláře si taky adoptovali jednoho opuštěného pejska, tak měli pochopení a byli ochotni mě vzít do autobusu. Zbývalo už jen sehnat psí pas. Před cestou mě vykoupali. To se mi vůbec nelíbilo, měla jsem strach a když mě dali vodítko, tak už jsem byla celá vyděšená. Strčily mi něco do tlamičky a mě se začalo chtít spát. Vzbudila jsem se za několik hodin v nějaké řvoucí příšeře. Byl to autobus, který mě vezl za novým dobrodružstvím a hodnými lidmi. Bála jsem se, ale tušila, že mi bude lépe. Jen o přestávce mě vynesly ven, všichni z autobusu si stoupli kolem a říkali ,jak jsem krásná a milá. Chtěli mě všichni hladit, ale já o to vůbec nestála, nejraději bych utekla někam hodně daleko.V Brně mě zavřeli někam, kde nebyla ani tráva ani sluníčko, tak jsem se schovala do koutka a čekala co se mnou bude.

Schnapi Holčička mě hladila a vysvětlovala, že se nemusím bát. Tady už mi nikdo neublíží. Ale pro mě bylo všechno cizí. Když viděli, jak jsem nešťastná v bytě, naložili mě do auta a odvezli na chalupu. Holčička mě držela na klíně a slibovala, že pro mě brzy najdou toho NEJLEPŠÍHO PÁNEČKA se zahrádkou, na které si budu moci běhat a skákat.

Teď skotačím na zahrádce u chalupy a čekám až si pro mě přijde MŮJ NOVÝ PÁN. SCHNAPI je podobná border kolii, ale má krátkou srst. Má 12 kg a 40cm v kohoutku. Je jí asi 8 měsíců. Je naočkovaná a odčervená. I přes to, že zažila spoustu špatného je milá, hodná, hrozně chytrá, ale trochu plachá. Pořád něco nosí v tlamičce, umí si otevřít dveře vyhýbat se kopancům, přinést vše co najde a pořád vrtět ocasem. Učí se chodit na vodítku. Láska a trpělivost milujícího pánečka ji může vrátit sebevědomí a úctu k lidem, kteří ji až na výjimky zklamali. A určitě bude vděčná!!

Schnapi našla svou Nejlepší paničku ve Znojmě a její příběh vyhrál vyhlášenou soutěž a dokonce se na ni přijela podívat paní Kubišová


Kubisova

© Marcela Havlíčková
www.kettfar.wz.cz